Závist změní svět?

Dnes jsem na instagramu dávala příspěvek ohledně závisti a já jsem nad tím tématem přemýšlela už delší dobu, vzhledem k tomu, že mi to přijde jako jeden z největších hříchů knižní komunity na bookstagramu.

U mě osobně je závist celý život. Závidím lidem a necítím se pro to nějak špatně. Jenže jde o prkotiny jako vzhled. Občas prostě pozoruji lidi kolem sebe a pro sebe si řeknu, že tá baba má hezké nohy a chtěla bych taky takové. Jsou to takové běžné věci, kdy na někoho hledíte s obdivem a trochou žárlivosti v očích. To že člověk v životě nemá všechno je normální. To že chceme něco jiného, než máme je taky běžné.

Nejčastěji je to právě v tom, že kudrnaté holky chtějí rovné vlasy a holky s rovnými vlasy chtějí kudrnaté. Tohle asi slyšel už každý podle mě. Já osobně nejsem dokonalá a ani se o tu dokonalost nesnažím. Asi? Nejsem si teď úplně jistá. Mám svůj určitý ideál, jak bych chtěla vypadat. Ano, chci mít dlouhé červené vlasy a nevymývat se do rezava, zelenější oči, nemít akné, hezké nehty, pevnější prsa a tak 20 kilo míň. Používám často make-up, řasy, čočky a jiné věci, ale nedělám to pro ostatní a neřeším jestli to dělají ostatní.
To je jejich věc.

Tohle všechno dělám pro sebe a pro nikoho jiného.

Žádný chlap vám nikdy nepochválí dobrou kombinaci z paletky stínů nebo odstín rtěnky. Kamarádka možná, ale i tak co mám z lichotky? Na chvilku dobrý pocit? Ne, já to dělám pro sebe, protože nalíčená se mám radši. Připadám si hezčí, připadám si, že se blížím k tomu ideálu který jsem si vysnila a který nebudu mít. Teď určitě si říkáte, že vždyť to jde když člověk chce. Ano. Jde, ale na velkou většinou věcí mam slabou vůli a lenost vede. V rámci svých možností se snažím, ale zvýšená námaha je náročná. Takže jsem člověk co je spokojeně nespokojený sám se sebou.

A to je v pořádku, protože vím, že až budu vážně hodně chtít tak to změním. Pustím se do toho a půjde to. Nebo to nepůjde a budu muset někoho požádat o pomoc, ale vždy je cesta. Nejdu tady tvrdit, že trpím depresí kvůli vzhledu nebo nějakou jinou podobnou nemocí. Já vím, že teď je časté řešit různé nemoci, vzhled atd na internetu. Je z toho takový ten nezdravý trend. Někdo přizná nějakou nemoc a všichni mu společně zatleskáme jak je ten člověk odvážný.

Ano, nebudeme nikomu nadávat za nemoc.
Ano, nebudeme nikoho odsuzovat za vzhled
Ano, nebudeme… Já nevím dosaďte si tam co chce. Pořád se někdo na sítích za něco pranýřuje, tak si tam dejte co se vám tam hodí, jenže co je na tom správné? Jasně nebudeme nikoho odsuzovat, ale vážně jdeme někoho chválit, že trpí obezitou a miluje se taký jaký je? To je sice strašně roztomilé, ale ten člověk si ohrožuje zdraví. Nevidím důvod proč bych toho člověka měla chválit.

Selflove je krásná dvousečná zbraň co se objevila v rukách influencerů.

Nechci být svině co lidem boří ideály, ale s pár tisíci sledujícími někomu jedním srdceryvným postem život nezměníte. Tím že člověk napíše o bulimii a jiných nemocech příjmu potravy příspěvek té holce co brečí u záchodu to žaludeční vředy nespraví. Člověk co trpí migrénami nevyleze na sluníčko aby si zajel na kolo a ty tři dny v té tmě proleží.

Jedna fotka a kolik? Dvěstě znaků? To má změnit svět?

Jsem absolutně poslední člověk, který by měl vykládat o selflove, bodypositivity a dalších sluníčkových věcech. Jen věřte tomu, že sdílení pár srdceryvných věcí o tom jak se máme milovat, nikomu nezmění jeho názor. To si člověk musí srovnat v hlavě sám a žádný IG post to nezmění.

Horší je fakt ten hyenismus na síti.

To že si lidi závidí je běžné, ale co si dokážou závidět v rámci knižní komunity je vrchol absurdity. Občas se sama sebe ptám proč v tom pokračuji, ale je to něco jako vražda. Víte, že se nemáte dívat, znechucuje vás to, ale přesto pořád na to koukáte s určitou fascinací a zvědavostí.

Závist funguje ve všem.

Počet sledujících, srdíček, počtu komentářů nebo spoluprací a kolik má člověk recenzaků. Je smutné, že všechno je to o číslech. Já vím, že v nějaké fázi se začal úspěch poměřovat tím způsobem, že čím větší číslo, tím větší úspěch. Ale věřte mi, že z velké části u velkých účtů jsou to mrtvé účty, uživatelé co díky dosahu už ani nevědí že něco takového sledují a nebo jen lidi co se stavili kvůli soutěži. V průměru člověk sleduje cca 400 profilů. Kolik z nich si myslíte že vnímá aktivně?

Pro mě osobně je větší úspěch když se člověk ozve s tím, že si přečetl něco na moje doporučení. Milá zpráva do directu nebo příjemný komentář. Má to větší váhu než dalších sto mrtvých účtu do toho čísla sledujících. Vzhledem k tomu, že jsem taky otrokem čísel a pozoruji to, tak sama vidím kolik z nich je skutečně aktivních a vnímají to co se občas snažím sdělit. Takže podle čeho se poměřuje ten úspěch? Co lidi závidí?

Recenzáky? Vážně se jde někdo honit za tím kolik bude mít doma knih zdarma? Možná si někdo řekne, že se mi to píská. Mám nějaké spolupráce a mám doma hodně knih právě z těch spoluprací, ale dokážu si představit se vrátit zpátky do toho si ty knihy kupovat, protože světe div se i přes spolupráce si knihy kupuji dál. Ráda podpořím nakladatelství co mi poskytuje knihy “zdarma” i když o tom nakolik je to zadarmo se rozepíšu jindy. Radši.

Chápu, že jsou mladší čtenáři studenti, ale to jsme byli my všichni. Z toho důvodu přece existují knihovny. Zajdete, vybavíte průkazku za pajcku a můžete si číst dle libosti. Já knihovnu využívám často a díky tomu právě předejdu kupování knih, které by se mi nemuseli líbit. Takže použít spolupráce jako výmluvu na to, že na knihy nemá někdo peníze je docela mimo mísu.

Na těch recenzních vážně není co závidět. Vzhledem k tomu, že se od vás něco očekává, nějaký výstup a dost často ta spolupráce je často spíš nervozita. Nejsem typ co by psal sluníčkové věci jen proto aby se zavděčil nakladatelstvím, ale tak nějak podvědomě vždy doufám, že se mi bude líbit, protože přece jen člověk chce číst to co se mu líbí a jen masochista by si naschvál vybíral to co mu nesedne, jen proto aby mohl hejtit.

Porovnávat se a vyhodnocovat se vůči ostatním je běžné. Nejste kvůli tomu špatní, jen si rozdělte co se s tím dá dělat a co nechat tak, protože nic se nesmí hnát do extrému. A to ve všem. Existuje zdravá závist a existuje ta nemocná část, kdy se upnete na danou věc a nedokážete s tím přestat. Jsem ráda, že s tou druhou částí nemám zkušenost a doufám, že ani nebudu mít.

Zdravá závist si myslím dokáže změnit svět. Možná jen ten váš, protože vás to bude hnát a motivovat kupředu. Je fajn se občas ohlédnout a vědět, že jste posunuli svoje limity, jen je základ to udržet v reálné rovině, takže prosím nezáviďte ptákům, že umění létat a zkuste něco jednodušší - například antistresové omalovánky nebo zpěv ve sprše.