Závist změní svět?

Dnes jsem na instagramu dávala příspěvek ohledně závisti a já jsem nad tím tématem přemýšlela už delší dobu, vzhledem k tomu, že mi to přijde jako jeden z největších hříchů knižní komunity na bookstagramu.

U mě osobně je závist celý život. Závidím lidem a necítím se pro to nějak špatně. Jenže jde o prkotiny jako vzhled. Občas prostě pozoruji lidi kolem sebe a pro sebe si řeknu, že tá baba má hezké nohy a chtěla bych taky takové. Jsou to takové běžné věci, kdy na někoho hledíte s obdivem a trochou žárlivosti v očích. To že člověk v životě nemá všechno je normální. To že chceme něco jiného, než máme je taky běžné.

Nejčastěji je to právě v tom, že kudrnaté holky chtějí rovné vlasy a holky s rovnými vlasy chtějí kudrnaté. Tohle asi slyšel už každý podle mě. Já osobně nejsem dokonalá a ani se o tu dokonalost nesnažím. Asi? Nejsem si teď úplně jistá. Mám svůj určitý ideál, jak bych chtěla vypadat. Ano, chci mít dlouhé červené vlasy a nevymývat se do rezava, zelenější oči, nemít akné, hezké nehty, pevnější prsa a tak 20 kilo míň. Používám často make-up, řasy, čočky a jiné věci, ale nedělám to pro ostatní a neřeším jestli to dělají ostatní.
To je jejich věc.

Tohle všechno dělám pro sebe a pro nikoho jiného.

Žádný chlap vám nikdy nepochválí dobrou kombinaci z paletky stínů nebo odstín rtěnky. Kamarádka možná, ale i tak co mám z lichotky? Na chvilku dobrý pocit? Ne, já to dělám pro sebe, protože nalíčená se mám radši. Připadám si hezčí, připadám si, že se blížím k tomu ideálu který jsem si vysnila a který nebudu mít. Teď určitě si říkáte, že vždyť to jde když člověk chce. Ano. Jde, ale na velkou většinou věcí mam slabou vůli a lenost vede. V rámci svých možností se snažím, ale zvýšená námaha je náročná. Takže jsem člověk co je spokojeně nespokojený sám se sebou.

A to je v pořádku, protože vím, že až budu vážně hodně chtít tak to změním. Pustím se do toho a půjde to. Nebo to nepůjde a budu muset někoho požádat o pomoc, ale vždy je cesta. Nejdu tady tvrdit, že trpím depresí kvůli vzhledu nebo nějakou jinou podobnou nemocí. Já vím, že teď je časté řešit různé nemoci, vzhled atd na internetu. Je z toho takový ten nezdravý trend. Někdo přizná nějakou nemoc a všichni mu společně zatleskáme jak je ten člověk odvážný.

Ano, nebudeme nikomu nadávat za nemoc.
Ano, nebudeme nikoho odsuzovat za vzhled
Ano, nebudeme… Já nevím dosaďte si tam co chce. Pořád se někdo na sítích za něco pranýřuje, tak si tam dejte co se vám tam hodí, jenže co je na tom správné? Jasně nebudeme nikoho odsuzovat, ale vážně jdeme někoho chválit, že trpí obezitou a miluje se taký jaký je? To je sice strašně roztomilé, ale ten člověk si ohrožuje zdraví. Nevidím důvod proč bych toho člověka měla chválit.

Selflove je krásná dvousečná zbraň co se objevila v rukách influencerů.

Nechci být svině co lidem boří ideály, ale s pár tisíci sledujícími někomu jedním srdceryvným postem život nezměníte. Tím že člověk napíše o bulimii a jiných nemocech příjmu potravy příspěvek té holce co brečí u záchodu to žaludeční vředy nespraví. Člověk co trpí migrénami nevyleze na sluníčko aby si zajel na kolo a ty tři dny v té tmě proleží.

Jedna fotka a kolik? Dvěstě znaků? To má změnit svět?

Jsem absolutně poslední člověk, který by měl vykládat o selflove, bodypositivity a dalších sluníčkových věcech. Jen věřte tomu, že sdílení pár srdceryvných věcí o tom jak se máme milovat, nikomu nezmění jeho názor. To si člověk musí srovnat v hlavě sám a žádný IG post to nezmění.

Horší je fakt ten hyenismus na síti.

To že si lidi závidí je běžné, ale co si dokážou závidět v rámci knižní komunity je vrchol absurdity. Občas se sama sebe ptám proč v tom pokračuji, ale je to něco jako vražda. Víte, že se nemáte dívat, znechucuje vás to, ale přesto pořád na to koukáte s určitou fascinací a zvědavostí.

Závist funguje ve všem.

Počet sledujících, srdíček, počtu komentářů nebo spoluprací a kolik má člověk recenzaků. Je smutné, že všechno je to o číslech. Já vím, že v nějaké fázi se začal úspěch poměřovat tím způsobem, že čím větší číslo, tím větší úspěch. Ale věřte mi, že z velké části u velkých účtů jsou to mrtvé účty, uživatelé co díky dosahu už ani nevědí že něco takového sledují a nebo jen lidi co se stavili kvůli soutěži. V průměru člověk sleduje cca 400 profilů. Kolik z nich si myslíte že vnímá aktivně?

Pro mě osobně je větší úspěch když se člověk ozve s tím, že si přečetl něco na moje doporučení. Milá zpráva do directu nebo příjemný komentář. Má to větší váhu než dalších sto mrtvých účtu do toho čísla sledujících. Vzhledem k tomu, že jsem taky otrokem čísel a pozoruji to, tak sama vidím kolik z nich je skutečně aktivních a vnímají to co se občas snažím sdělit. Takže podle čeho se poměřuje ten úspěch? Co lidi závidí?

Recenzáky? Vážně se jde někdo honit za tím kolik bude mít doma knih zdarma? Možná si někdo řekne, že se mi to píská. Mám nějaké spolupráce a mám doma hodně knih právě z těch spoluprací, ale dokážu si představit se vrátit zpátky do toho si ty knihy kupovat, protože světe div se i přes spolupráce si knihy kupuji dál. Ráda podpořím nakladatelství co mi poskytuje knihy “zdarma” i když o tom nakolik je to zadarmo se rozepíšu jindy. Radši.

Chápu, že jsou mladší čtenáři studenti, ale to jsme byli my všichni. Z toho důvodu přece existují knihovny. Zajdete, vybavíte průkazku za pajcku a můžete si číst dle libosti. Já knihovnu využívám často a díky tomu právě předejdu kupování knih, které by se mi nemuseli líbit. Takže použít spolupráce jako výmluvu na to, že na knihy nemá někdo peníze je docela mimo mísu.

Na těch recenzních vážně není co závidět. Vzhledem k tomu, že se od vás něco očekává, nějaký výstup a dost často ta spolupráce je často spíš nervozita. Nejsem typ co by psal sluníčkové věci jen proto aby se zavděčil nakladatelstvím, ale tak nějak podvědomě vždy doufám, že se mi bude líbit, protože přece jen člověk chce číst to co se mu líbí a jen masochista by si naschvál vybíral to co mu nesedne, jen proto aby mohl hejtit.

Porovnávat se a vyhodnocovat se vůči ostatním je běžné. Nejste kvůli tomu špatní, jen si rozdělte co se s tím dá dělat a co nechat tak, protože nic se nesmí hnát do extrému. A to ve všem. Existuje zdravá závist a existuje ta nemocná část, kdy se upnete na danou věc a nedokážete s tím přestat. Jsem ráda, že s tou druhou částí nemám zkušenost a doufám, že ani nebudu mít.

Zdravá závist si myslím dokáže změnit svět. Možná jen ten váš, protože vás to bude hnát a motivovat kupředu. Je fajn se občas ohlédnout a vědět, že jste posunuli svoje limity, jen je základ to udržet v reálné rovině, takže prosím nezáviďte ptákům, že umění létat a zkuste něco jednodušší - například antistresové omalovánky nebo zpěv ve sprše.

Youngadult bez kondomu

Jsou některé témata, které prostě vypadají jako veřejné tabu. Občas na ně někdo upozorní, ale nic se s tím nedělá. Já chápu, že to čtenáři nemají v kompetenci, přesto zrovna u tohoto je hluchota ze strany nakladatelů asi největší.

A co myslím? Young adult knihu jsou doslovně knihy bez kondomu, bez ochrany mladistvých a neberou ohled a neupozorňují na to co se v knize nachází. Například sex v knihách. Jenže nemyslím takové to, když autor napíše, že ji vroucně políbil. Jemně ji zatlačil na ramena a hlavní hrdinka dopadla na postel, kde spolu propadli noci plné neutuchající vášně.

Spíš mluvím o tom, že ho hlavní hrdinka popadla za ptáka, lascivně si přejela jazykem po rtech a pak celou stranu popisuje kolika různými způsoby si ho narve hluboko do krku, bez toho aby objevila dávicí reflex.

Proč ta druhá část se čím dál častěji objevuje v knihách pro mladistvé? A ted nemluvím jen o knihách, co jsou všeobecně doporučované pro mladistvé čili puberťáky nad patnáct let. Čím dál častěji se tyhle knihy doporučují právě už i dvanáctiletým.

Já chápu že v této době jde vyspělost porád věkově níž, ale nezlobte se na mě, protože v závěru i když si člověk v šestnácti přijde sebevyspělejší, tak patříte k dětem. Proč uměle urychlovat dospění a je jedno jestli je psychické nebo fyzické? Věřte mi, ty “dětské” časy vám budou chybět.

V době síly internetu si člověk najde cokoliv, koukne cokoliv, stačí zakliknout je mi 18 let a kolikrát ani to ne. Je to v pořádku být zvědavý, zkoumat a všechno kolem sexuality sebe sama a tak dále. V tom období je to těžké, hlavně pokud se nemá na koho obrátit, zdůvěřit se nebo prostě alespoň o tom pokecat.

Nevím, kdo četl můj příspěvek na instagramu (odkaz tady, protože je tam hodně i jiných názorů), ale ve zkratce jsem podotkla, že si myslím, že je správně kdyby byli knihy regulované. Nechtěla jsem tím naznačit, že by si člověk kupoval knihy na občanku, to by dopadlo stejně jak s jinými věcmi nad 18 a všichni víme, že když se chce tak se způsob najde, sama jsem si tím prošla.

Spíš se jedná o to, že by se zavedlo to co je kolikrát v zahraničí běžná praxe. Nevím jestli taková věc je pro naše nakladatele přílišná práce - opět, ale myslím si, že by to bylo lepší. Když jsem tohle vyvěsila na instagram, tak jsem se bavila s hodně holkama. Od těch co jim to nevadí číst až po ty co vysloveně tyhle scený přeskakují a znechucují. Ani u jedné jsem se nesetkala s tím, že by to vysloveně vyhledávala. Docela je jasné proč. Protože pokud tohle chce člověk vyhledat, tak sáhne po erotické literatuře. Bylo by to hlavně dobré pro lidi co to nechtějí číst a tak by se těm knihám vyhli úplně, přece to člověk nemusí kupovat za každou cenu.

A co si budeme, ale Dvory, Nikdynoc a takové podobné se kolikrát sexem vyrovnají i erotické literatuře a to nemluvím o tom jak často ty vztahy co jsou prezentované v knihách jsou toxické.

Dost často jsem viděla názor, že přece čtrnáctileté si umí rozlišit realitu od fikce v knihách? Vážne? Dáte stoprocentně ruku do ohně, že když holka bude číst jen knihy na doporučení tohoto typu v mladistvém věku, nebude mít s kým se bavit o své sexualitě. Bude opakovaně číst o tom jak první sex má být natvrdo, že není potřeba řešit ochrana, že to může být první maník kterého potká a přijít o to někde v motelu je v pořádku. Přece se to děje v knihách, povídkách na internetu. Kdo jí tohle vyvrátí, když o tom nemá s kým?

Nikdo.

Takže s největší pravděpodobností tohle celé dopadne špatně. Sakra vždy já si pamatuji když frčelo období emo a lidem připadalo cool se řezat a tvrdit, že mají deprese nebo randit s třpytivými upíry nebo vlkodlaky. Kolik knižních věcí máte doma? Kolikrát jste chtěli dopis z Bradavic? Nebo něco z těch knih zkusit?

Aha?

Takže knihy nás neovlivňují jo? Takže pokud je člověk dejme tomu od těch dvanáciti ve formě knih “závislý”, tak se to rozhodně nemůže podepsat na něm že? Blbost. Jedna velká blbost podle mě. Protože nás to ovlivňuje. Knihy na nás mají vliv emočně, ve snech, představách, nákupem věcí s tím souvisejících. Knihy budují charakter svým způsobem, tak v čem je to rozdíl v sexualitě?

Když budete někomu podávat jeden “zkreslený” pohled na danou věci, tak prostě pak to pro něho nebude zlé, protože nic jiného nezná nebo nemá o tom s kým.

Proč to řeším u sexu a u vražd a brutalit ne?

Přesně z toho samého důvodu. Od mala nám je násilí vštěpováno jako špatná věc. Čí už to člověk slyšel v televizi, u rodičů nebo kdekoliv jinde, ale násilí se děje dnes a denně a všude vidíme náznaky a podprahové vjemy o tom že to je nesprávné, jenže o sexualitě se veřejně nemluví.

Nevím jak je to v této době, ale ja mívala sexualní výchovu na škole, kde to dopadlo tím, že si spolužáci lepili vložky navzajem na batohy. A uprimne? Ani za boha bych za nikým z dospělých nešla kvůli otázkám o sexu v té době. Sex je pořád tabu. Je určitý věk kdy je to prostě vtipné a chichotavé nebo pak ta varianta kdy člověk vnitřně sám o sobě přemýšlí a porovnává se s ostatními jestli to co dělá je divné, jestli když to nedělá tak jestli je to divné a další myšlenky co k tomu prostě patří.

 

Dodejte navrch toho všeho, léta “doporučené” literatury, kdy v téměř každé knize borka “randí” alespoň se dvěma borci a máte win win. Ještě jsem nezažila YA literaturu kde by se nestalo, že tam vznikne normální vztah a lidi to baští a milují. A pak posloucháte ty mladší holky jak se rozplývají nad temi badass boyema. Takže se zeptám opět, vážně nás četba neovlivňuje?

Kolik knih v rámci YA je ve stylu, že hrdinka si váží svého těla? Že se nezblázní bezhlavě do každého druhého, že nemá dva naráz, že něco jako bezpečný sex existuje, že není v pořádku si brát člověka který vám lže a podvádí, že není v pořádku že vám chlap ubližuje, zradí vás a tak dále. Tohle všechno je v youngadult knihách BĚŽNÉ.

Věřte mi, až jednou budete mít děti a jestli, tak tohle jím nebudete chtít ve dvanácti letech dát do ruky nebo mladšímu sourozenci. Tak proč se ty knihy tak propagují?

Přímo na webu Albatros Media najdete tyhle údaje:
Dvůr trnů a růží - Věk od 12
Dvůr mlhy a hněvu - Věk od 15
Dvůr křídel a zmaru - Věk od 14
Dvůr mrazu a hvězd - Věk od 14
Dvůr trnů a růží trilogie box - Věk od 12
Skleněný trůn - Věk od 12
Temnota - Věk od 12

Proč je tohle v pořádku, když to ani autorům nepřijde v pořádku a v mnoha rozhovorech uvedli, že to nejsou knihy pro mladistvé. To je vážně zapotřebí ze strany nakladatele si zvýšit prodej za každou cenu bez ohledu na ten dopad? Já vím, že je nezajímá, že čtenář půlku knihy přeskáče, protože z toho nic nemá. Jim jde čistě jen a jen o prodej.

Proč se uměle tlačí knihy do této kategorie, jen proto aby se prodávali. Já osobně se děsím toho, až vyjde Ninth House od Bardugo a je mi jasné, že to je směrované na datum Humbooku z jednoho účelného důvodu a to je prodej. Bardugo si získala velkou většinu mládeže svými YA sériemi, tak proč jim rovnou nenaservírovat i tuhle knihu a rovnou na datum Humbook festu at se to hezky prodá a pak se můžeme plácat po ramenou jak jsme to vychytali s marketingem. Stejně jak u Božího hrobu, že?

A z velké většiny to recenzenti podporují. Protože nikdo nevidí komu tu knihy doporučujeme. Neřešíme jestli si tu recenzi přečte Máša z Hornídolní které je šedesát nebo Táňa z Tramtárie co jí je jedenáct. Z toho důvodu budu dávat po novém ke svým recenzím spoiler alerty ve stylu obsahu. Často jsem dávala upozornění na to, že to je pro dospělé, ale nedávala jsem upozornění na obsah a chci to začít poctivě dělat, protože člověk vážně neví kdo natrefí na jeho recenzi.

Nejsem totiž ztotožněna s tím, že takový Sunstone je pro mladistvé. To vůbec. Je sice milé, že nakladatel si myslí, že to je o vývinu a o tom hledání sebe sama, ale sakra je to o BDSM a dvacetipětiletých ženských. Z toho si má vzít příklad šestnáctiletá? Já beru, že ten komiks je jeden z mála podaný v rámci BDSM v reáliích, ale stejně to není nic pro mladistvé dle mého názoru.

Budu ráda, když se teď zamyslí i mladší čtenáři a ne jen z toho pohledu, že jim bude něco upírano nebo zakázáno, ale z toho jestli kdyby měli dopředu varování ohledně toho, co je v knihách čeká jestli by vážně do toho šli. Ať popřemýšlí nad tím, jak by se zachovali v budoucnosti v otázce vlastních dětí. Dokažte, že jste vyspělí a zkuste se na tohle téma kouknout s odstupem a pak mi napište, jak na to pohlížíte.

Co je pro vás lidi YA? Vážně by byl takový problém dát mladým možnost volby? Neříkám, že každého knihy ovlivňují stejou mírou, já taky hrála jako malá DOOM a zatím jsem nikoho nezastřelila, ale víte jak to je. Výjimka potvrzuje pravidlo.

Ještě připominám, že vážně nejsem pro absolutní zákaz sexuálních scén pro mladistvé, ale pro štítky s upozorněním.

Poznámka autorky:

Nejdu nikomu obhajovat svůj názor co, jak a proč si to myslím. Tohle není o tom, ať vy přeberete můj názor, stejně jako na Instagramu, jen chci ať se zamyslíte a podělíte o ten svůj a zamyslíte se nad tím co jsem řekla. Nebudu nikomu nutit ať se mnou souhlasí. 

Budu vděčná pokud ke svému napíšete ke svému názoru svůj věk, popřípadě jestli už máte děti nebo mladší sourozence. Není to z důvodů dehonestace někoho názoru a chraň bůh jestli to někdo použije proti autorovi komentáře. Je to čistě pro můj přehled, abych věděla která skupina lidí na to jak poohlíží. Děkuji moc.

Nevděční čtenáři - kupci obálek

Nesuď knihu podle obalu.

Kolikrát člověk tohle slyšel, a ne vždy muselo jít o knihu, ale i o osoby nebo jiné věci. Je sice pravda, že hezká obálka dobrou knihu neudělá, ale hnusná obálka prostě nezaujme a knihu neprodá.

Je to prostě tak.

Nikdo v knihkupectví nekouká po anotacích. Teda kouká, ale až poté, co člověka zaujme název nebo právě ta obálka. Z toho důvodu se knihy vystavují obálkou dopředu.

Před nedávnem mě docela pobavila věta, ať jedna holčina neřeší kraviny (vzhled obálky), a když je evidentně znuděná, tak ať si jde číst. Dost často, pokud člověk řekne nějakou kritiku na vzhled obálky, tak je pak za nevděčného čtenáře.

A já teď přemýšlím, co to je vděčný čtenář?

To je člověk, který za jednu knihu dá přes 300 korun a vychválí ji do nebes, a nebo pokud se mu tam něco nelíbí, tak drží hubu. Chápu to správně?

Co si budeme vykládat o tom, jak vypadá finanční situace v této zemi. Průměrná minimální mzda na hodinu za loňský rok se pohybovala těsně pod 80 korun. Takže když řekneme, že člověk nežije na minimálce, tak má kolik 100-120 korun na hodinu? To jsou tři až čtyři hodiny práce abych měla na to být hodný čtenář, co si knihu koupí. Pokud jste ovšem zaměstnanec, když jste OSVČ, tak je to komplikovanější. Studenti to často nemají o nic lepší a jsou na tom finančně hůř, protože brigády se hledají těžko, jsou málo placené a ne každý rodič vám měsíčně nasype několik tisíc, když vás živí, šatí a sponzoruje vám život.

Takže já do knihy investuji několik hodin, abych si ji vůbec mohla koupit, pak nějakou dobu strávím výběrem, čekáním na knihu, když berete přes e-shop (Samozřejmě přímo od vydavatele, ať nejsme nevděční a podporujeme nakladatele nebo vlastně teď knihkupce? Nejsem si jistá, jaký je aktuální trend.) a pak přijde samotné přečtení. To je docela dost investovaných hodin do jedné knihy.

Tohle všechno je čtenář ochotný podstoupit kvůli jedné knize - dost z vás to zná z první ruky.

K tomu bych připočetla něco ohledně toho výběru knih. Dost velká většina lidí nečeká na to, co oznámí v edičáku a kouká na Goodreads, zahraniční bookstagramy a tak. Najdete dokonalou knihu která se vám líbí. Ohromující obálka, anotace z které svědí prsty, co prahnou po stránkách k otáčení, pozitivní ohlasy v komentářích.

Shodou okolností nějaké české nakladatelství oznámí, že koncem roku u nás tato kniha také vyjde. Člověk má na výběr dvě možnosti. Najít si knihu u zahraničního prodejce, koupit si ji v angličtině a buď se s ní trápit jako já (protože angličtina) nebo ji rychle přelouská a je spokojený, jenže dost lidí i když ji má v angličtině, si ji chce pořídit ještě i v mateřském jazyku.

Druhá varianta je ta častější, a prostě si ten rok počkáte. Je dost vynikajících angličtinářů, kteří si knihu koupí jako ebook a počkají na českou variantu nebo čekají úplně, pokud jde o nového spisovatele a nejsou si jistí, jestli chtějí do toho tolik investovat, teda duplicitně.

Ale teď se bavíme o tom, že nechceme kupovat knihu v angličtině. Protože proto. Těch důvodu může být hodně a já je nejdu vyjmenovávat. Já vím, že těch důvodu, proč si máme koupit knihu v angličtině by mi někteří lidi zvládli vyjmenovat i deset, ale prostě budeme se, že držet toho, že jsme rozhodnutí koupit knihu v češtině, a víme, že má letos vyjít.

Tady nastává doba modlení.

Teda v naší zemi běžná praxe, protože člověk začne trnout, co nakladatel posere na obálce. Jsem už nevděčná? Jo? Co už. Jsou totiž chvíle, kdy i ateista jako já, by kvůli tomu, aby některé knihy vyšly stejně jako v zahraničí bych upsala duši jakémukoliv bohu, který by to zařídil.

Co se děje v období, kdy se u nás oznámí že něco vyjde?

Těch článků o tvorbě obálek tu už bylo hodně. Hlavně když někdo projeví nespokojenost nad nějakou obálkou, strhne se lavina na sítích mezi čtenáři a i nakladatelství začala vydávat články o tom, jak vznikají obálky na svou obranu. Ano, myslím například tebe Fragmente.

To, že v článku napsali blbost a po upozornění na to článek editovali a daný odstavec zmizel a z člověka udělali blbce, protože to pro ně byla lepší varianta, než odpověď na komentář, je kategorie sama o sobě.

Nakladatelství tedy koupilo práva na knihu. Jsou dvě varianty. Buď si koupí práva na vlastní obálku nebo si udělají svoji, což se bohužel ne vždy úplně povede. U vlastní obálky je to o najmutí grafika/ilustrátora atd. Dokážete si to představit, že jo? U zakoupení práv na obálku se kupuje obálka i písmo. Každá kniha má nějaký svůj budget (tedy rozpočet), který nakladatelství může a mělo by využít, ale někdy se do toho to písmo nevleze a tak dostaneme téměř originální obálku.

Vloni v říjnu jsem byla na Humbook festivalu a byla tam právě přednáška o knižních obálkách, kterou jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Řešili se tam právě tyhle věci, jak se vlastně nakladatelství dopracuje k finální verzi obálky a vlastně tuhle většinu jsem věděla, ale psala jsem to tu hlavně pro vás, kdo to nevěděl nebo abych nebyla nařknutá, že si neuvědomuji kolik práce a peněz stojí obálka. Uvědomuji, jenže zas jsme u těch peněz.

Já tehdy v rámci závěrečné diskuze měla možnost položit otázku, a to podle čeho se určuje jaký budget která kniha dostane. Co vlastně rozhoduje o tom, že si nakladatelství řekne, tak na tohle prostě nemáme a nemá cenu na to dát víc peněz? Kdo nebo co odsoudí knihu dopředu k neúspěchu? Odpověď na tuhle otázku mě zajímá do dnes. Bylo mi místo toho opět vysvětleno, na co se ten budget použije. Nešlo mi o přesné čísla, která obálka kolik stála, ale spíš podle čeho to vyhodnocují, jaká jsou kritéria pro to, co má kniha splnit, aby měla šanci mít dostatek peněz na stejnou obálku jako v zahraničí.

Buďme rádi za to, že nám je vůbec vydají.

Haló lidi?! Uvědomujete si vůbec kolik peněz ty velké nakladatelství vydělávají? Kolik mají zaměstnanců? Poboček, placených reklam a kolik se tam protočí peněz? Vážně si myslíte že ty knihy vydávají kvůli nám? Že jsme fanoušci? Že milujeme čtení? Kolikrát se nějaká serie nedovydala? Hodněkrát co? A proč? Nebyl zisk, tak na co? A takové to, že ji vydáme jako ebook a tisknout nebudeme, to tu taky bylo a nemyslete si, že to dělají, protože někomu z těch nahoře na nás záleží. Bylo to proto, že bylo kolem toho haló a samozřejmě větší prodeje, když se upozornilo, že kvůli malým prodejům nevyjde nic. Samozřejmě to fungovalo a lidi kupovali. Pořád si myslíte, že to dělají kvůli nám?

Ale no tak. Nebuďte bláhoví. Je to opět o penězích a o tom, že ty knihy lidi koupí a chtějí je. S čím se ale vůbec neztotožňuji, a kvůli čemu tohle všechno píšu je to, že bychom si neměli stěžovat. Nelíbí se ti “naše” obálka? Nekupuj si to. Tak to nekupuj. Nelíbí se ti překlad? Tak si ji prostě nekupuj. Změnili jsme iracionálně název? Vadí ti to? Tak si to prostě nekupuj, ale hlavně si nestěžuj a běž si číst.

Co to je sakra za argument? Já chci ty peníze za to dát. O to nejde. Proč mají potřebu měnit něco, co je dokonalé nebo alespoň se to líbí valné většině lidí už v originále? Asi většina tuší, na co narážím. Dnes trošku otevřu staré věci ohledně obálek, co zde za tu dobu pozoruji a nakupily se.

Tohle je za mě osobně věc, kterou nechápu a ano souvisí to s obálkou, jsou věci kolem Grishaverse. To že Griša je totálně zmrvená a přišla jim příliš ruská, když je to inspirované Ruskem, tak ji radši změnili ze strachu, že se nebude prodávat je kapitola sama o sobě, ale kdo neví co myslím, tak dole vám dám obrázek pro porovnání. Věřím tomu, že člověk co tohle odsouhlasil sii už hodněkrát musel obít hlavu o stěnu, ale jako bylo by docela fajn, kdyby k tomu udělali novou edici s normalními obálkami a ne s tamtou vytřeštěnou káčou, co tam máme.

Jenže může mi někdo říct, proč každá ta série je vzhledově diametrálně jinde? Hlavně, že Šest vran a Prohnilé město nemá stejnou velikost? Jakože proč? My jsme vám něco udělali? A to na fotce není Zjizvený král. Celkově tohle mi přijde jako bída a bolest v přešlapech, které tam absolutně nemuseli být. Ať mi nikdo netvrdí, že ten nápis je takový problém otočit tak, aby všechny série šly jedním směrem. Zabere to pár sekund v Photoshopu!

Já to chápu, jsou to různé série a tak dále, ALE je to jeden autor a jeden svět. Je to prostě Grishaverse, a každý kdo je má komplet, je má určitě vedle sebe. Kdyby byly jednotné, tak by to bylo krásné a líp by se na to koukalo. Úplně stejně tak nechápu pointu Grishaverse loga, Prohnilé město, Trnitá řeč a Zjizvený král ho mají. Šest vran ne. Proč? V zahraničí nemá ani Prohnilé město to logo, tak když už to chci někam dát, tak na všechno. Že jsem detailista? Tyhle malé detaily tvoří celek, který mohl být dokonalý, vzhledem k tomu, že Zjizvený král se jmenuje, tak jak má a ne Král a démon. Tenhle rozsáhlý svět, který má tisíce fanoušků po světě mohl vypadat dokonale i u nás. Ráda bych se pyšnila tím, že naše země má tyhle knihy krásně zpracované, ale pardon, když to vidím pohromadě, tak ne díky.

Já vím, že jako hodný čtenář bych si neměla stěžovat, ale tohle je další věc, která mě zrovna nenechává chladnou. Opět jsme u toho, kolik času investujeme do knihy a po přečtení nám zůstane tohle? Mě osobně je z toho smutno. Já vím, že knihy jsou na čtení, ale knihovna je svým způsobem i ozdoba bytu pro potěchu. Nevím, jak vy, ale já jsem schopná sedet na gauči a pozorovat knihy, prostě se kochat pohledem na ně.

Po jednom přečtení by kniha rozhodně neměla takhle vypadat a mě zaráží, kolik lidí ji má v takovém stavu, a to mi nepřijde jako chyba čtenáře, vzhledem k tomu, že většina těch lidí knihy ani nevozila, ani s nimi nemlátila nebo něco takového. Udělat knihu u které se nemůžete ani dotknout obálky, co dotknout. Mě ten nápis slezl jen díky tomu, že jsem ji zasunula mezi ostatní díly, přitom si dávám pozor, abych se ho prsty ani nedotkla.

Tady máte fotku toho, jak nápis vypadá u různých lidí a to už jsem viděla i fotku, že z takové Nevlastní sestry od Jennifer Donnellyové, taky leze písmo dolů. Za tohle my dáváme peníze? Mám pocit, že to bylo na loňském Humbook festu, kdy bylo CooBoo na horkém křesle. Já tam nebyla, já lovila ty obálky, ale prý se tam nadneslo, že takhle se opotřebují obálky po jednom přečtení a prý zpětná vazba od CooBoo byla to, že alespoň jde vidět že je kniha čtená. Pardon? Co to je za bullshit? Mám knihy, které jsem četla vážně nesčetněkrát a jsou krásné a drží. Jenže evidentně někdo potřebuje omluvu pro to, že něco podělali.

Nevím co je na tom pravdy, že to tam vážně padlo, ta odpoveď, ale pokud ano, tak mě to docela mrzí a je mi to líto. Protože takový člověk asi evidentně nikdy neměl knihu, kterou by měl rád, protože pokud máte knihu rádi, tak nechcete aby vypadala, jako vyhrabaná ze dne kontejneru. Ale ať je to jakkoliv, tak to nemění nic na faktu, že tohle by se dít nemělo a mělo si to nakladatelství pohlídat. Nechce se mi nějak uvěřit, že to byl tehdy pokus omyl nebo se prostě opět čekalo, jestli to potichu projde. Přece jen, co já jako čtenář s tím zmůžu? Vyreklamuje mi to někdo? Vymění? A za stejnou, co se zničí po dalším přečtení?

 

To že většina našich nakladatelství si musí nacpat logo na obálku i za cenu toho, že to nevypadá úplně vzhledně jsem si už zvykla, ale tady jsme opět u toho, že na co se dělají zásahy do něčeho hezkého? Už na první pohled mi přijde ta česká varianta, jako jedna z těch lowcostovějších.

Je skvělé, že koupili originální obálku, tady přijde jedno velké ale, ALE pokazili ji na takových banálních detailech. Já chápu, že asi písmo bylo drahé, nebo prostě stylisticky se náš název nehodil nebo nevypadal dobře s daným fontem, takže se ho rozhodli nahradit, ale proč když ho nahradili tam dali takový vzorek na to písmo?

To písmo je totálně zazděné zlatým typem vzorku, co se dost často ve starých Photoshopech vyskytoval v základech a to překrytí je za mě osobně hrozné. Zatím co originál je hladký a zlatý, tak u nás se tam dal mačkaný vzorek, co to na rozdíl od originálu zazdil, protože v originále, je to krásně sladěné, zatímco my tam máme naservírovaných několik druhů zlata. Proč?

To samé jsou nesmyslné stíny, co se na knize objevují na hadovi. Nevím z jakého světa, dimenze nebo odkud ty stíny přicházejí, ale listy hází stín dozadu, tak proč písmo dělá stín dopředu? Zkroťte si tam toho Darklinga s tou temnotou, protože tohle, je proti fyzice i racionálnímu rozumu, hlavně když ten podstatný stín, co tam měl být chybí a to, že by had měl vrhat stín na písmo, kde ho podchází. Celkově ta obálka není ani vycentrovaná a takhle vypadá v pořádku, když nevidíme nebo snažíme se nevidět ty detaily, ale v samotném použití na knize není ani vycentrovaná a posunutá k hřbetu. A hřbet? Místo & tam je klasické a což podle mě je docela do očí bijící, vzhledem k tomu, že by se to mělo držet jednotného vzhledu.

Celkově je tohle další obálka, kterou můj rozum prostě nepobírá a to mám jen základy grafiky, vlastně to co jsem se sama naučila a ten stín tam umím udělat. Jak je teda možné, že špičkový grafik co pracuje pro nakladatelství, udělá takové hrubé chyby? A jak jde vidět vzhledem k pár příkladům, které jsem dala výš, se tyhle věci dějí běžně. Já chápu, že člověk co nedělá grafiku, není detailista, nezkoumá to ani si toho na první pohled nevšimne, ale tohle snad mělo vidět víc lidí než jeden-dva než to šlo do finálního tisku.

Šaty dělají člověka a obálka dělá první pohled na knihu.

Možná to vypadá, že kritizuji jen Fragment s CooBoo. Je to tak. Z velice jednoduchého důvodu. Jsou to dvě nakladatelství od kterých mám nejvíce knih a tak ty chyby vnímám častěji. Od takového Hostu, Arga nebo Yoli mám jen pár knížek a nikdy jsem se ještě nesetkala s tak (podle mě) fatálními chybami nebo změnami. Já nemám nic proti změně obálek když je to k lepšímu, ale to, co kolikrát některé nakladatelství předvedou je spíš změna k horšímu.

Celkově pokud dělají změnu, tak si myslím, že grafik/ ilustrátor by měl vědět, o co v knize půjde. Už jen vzhledem k tomu, že Alina v Griše není celou trilogii bruneta, Winter je černoška a takové další detaily, co prostě čtenář zachytí a díky tomu, že buď někdo neinformuje grafika, protože ten samozřejmě pracuje s tím, co mu nakladatel poskytne, tak se stávají různé faux pas co v závěru na obálce vyzní strašně. Protože já osobně na whitewashing nepohližím zrovna dobře a celkově jsem pro zachování toho, že pokud to tak autor chtěl tak to tak má být a ne že marketing myslel. Pak lidi koukají a diví se, že ten člověk je takové nebo takové barvy. Zdravím tím Adriana (Renegáti).

Takže jak mám být vděčný čtenář?

Přečíst a pochválit nebo být zticha? Pardon, ale je to věc, na které mě záleží a zticha nebudu. Pochopím pokud někdo to dokáže přehlížet nebo je mu to prostě fuk a podle něj já a lidi jak já řešíme kraviny, ale pokud mám něco ráda, tak mi záleží na tom jak to vypadá a proč když u některých knih to jde udělat pořádně, tak proč u ostatních ne?

Ano, pořád mám možnost koupit v zahraničí, ale to fakt máme vše kupovat v zahraničí? Teď s velkou pravděpodobností si někdo řekl v duchu, že ano. Jasně že můžu koupit v zahraničí, ale myslím si, že čtenáři mají právo na to aby ty knihy byly udělané pořádně a je jedno jestli jde o detaily u obálky nebo v textu. Kdyby něco pokazili v textu, hrubky, překlepy viz Zlodějský tanec, kdy mužská postava mluví o sobě v ženském rodě. A bylo by to časté jak chyby u obálek, tak by jste u toho taky zavírali oči?

Pořád chci nakupovat knihy v Česku. Ročně za ně utratím hodně, možná víc než je zdrávo a dělám to ráda a občas i bez výčitek a ráda bych u toho zůstala. Nevím jak to máte vy, možná podle vás hrotím, ale chci kupovat knihy, podporovat naše nakladatelství, knižní série co si u nás zaslouží dovydat, dotisk a tak dále, ale prostě nemíním být za vše vděčná. Zaplatila jsem za to, přečetla si je a mám právo říct svůj názor, takže prosím lidi, pokud se vám něco nelíbí, tak prostě nemlčte. Pokud to neřekneme my, tak se nikdy nic nezmění. Je mi jasné, že tyhle chyby se vyskytují i u jiných nakladatelství, to že na to upozorňuji jen u těchto má svůj důvod, který jsem vysvětlila výše a nemyslím to jako nějakou zaujatost vůči nim. Jen prostě mám od nich nejvíce knih díky kterým to můžu častěji porovnat a častěji se setkávám s těmi chybami.

Platí to tak u všeho, takže já svůj vděk projevím tím, že podám kritiku i pochvalu. Tím, že si knihy kupujeme vkládáme do nakladatelství důvěru, že naše peníze za ten jejich produkt stojí a nemohou se divit, když pak kritizujeme i jejich práci. Ne za všechno a vždy může autor.
Menší dovětek k Holubici a Hadovi. Vzhledem k tomu, že článek jsem rozepsala už v úterý a já vždy prosím holky aby mi to zkontrolovali, protože češtin tak to trvá než to vyjde. Přesto že Cooboo napsalo krasný článek o tom jak jim přišla obálka vcelku a ne ve vrstvách, tak si myslím, že tohle by měl zkušený grafik umět nahradit bez sebemenších potáží. Vím, že zásahy do obrázků nejsou sranda a takové fotomontáže se můžou pokazit, ale přesto si trvám na tom, že se tam i s tímhle faktem vyskytují chyby, které s odstraněním původního písma nesouvisí.

Dále bych taky chtěla poděkovat lidem co mi poskytli fotky do článku a to: @tyrkysoveknihy @storyhuntress @rada.ctu @homey._.bookshelf a @avetyskova za informaci, že se odlupuje i Nevlastní sestra. Všem moc ještě jednou děkuji.

Zklamaní s vůní pomerančů

Převorství u pomerančovníku

kniha od: Samantha Shannon
Žánr Literatura světová, Romány, Fantasy
Vydáno 2020, Host
Orig. název The Priory of the Orange Tree, 2019
Počet stran 850

Anotace:

Svět je nesmiřitelně rozdělený. Královenství nemá dědičku. A dávný nepřítel se probouzí.

Říši Inysu už přes tisíc let vládne berethnetská dynastie. Královna Sabran musí počít dědičku, aby svou zemi zachránila před zničením. Stále však není provdaná a ke dveřím její ložnice se plíží hrdlořezové.

Ead Duryanová je u dvora jednou z mála cizinek. Vypracovala se na pozici dvorní dámy, ve skutečnosti však zůstává věrná utajenému společenství Rudých panen. Nespouští oči z královny Sabran a pomocí nedovolených kouzel ji tajně ochraňuje.

Na opačné straně temného moře se dívka Tané celý život cvičí v bojovém umění, aby se mohla stát dračí jezdkyní. Okolnosti ji však doženou k rozhodnutí, které ohrozí celou její budoucnost.

Západ a Východ tvrdošíjně odmítají spolupracovat, avšak síly zla procitají z tisíciletého spánku…

Převorství u pomerančovníku je standalone kniha od Samanthy Shannon, která napsala, dle mého názoru, skvělou sérií Kostičas a od které si odběhla k této fantasy bichli inspirovanou naší mytologii.

V Kostičasu si rozvržení schopností a všeho vážné vypiplala, takže moje očekávání byly veliké a můžu říct, že tohle byla pro mě nejočekávanější kniha letošního roku (teda ještě čekám na třetí díl Smrtky). Mám z pomerančovníku hodně dojmů a možná i pár názorů, které se vám nebudou líbit, ale prostě nejsem z tohoto příběhu nadšená, spíš zklamaná a chci vám vysvětlit proč.

„Čtení je nebezpečná kratochvíle, “ prohodila Ead zlehka. Truyde se zamračila. „Dobíráte si mě.“ „Vůbec ne. V příbězích se skrývá velká síla.“

Knížka má čtyři vypravěče s tím, že každý je z jiné společenské vrstvy, někteří dokonce i jiného kontinentu. Já si povím ke každému z nich něco svého, protože tentokrát mi to nedá. Kniha má vážně hodně stran, vzhledem k tomu, jak vypadají průměrné knihy a tak jsem čekala od nadprůměrného počtu stran i nadprůměrně propracovaný příběh.

Arteloth Beck je jeden z vypravěčů, který si vás svým způsobem získá někde v druhé půlce knihy, ale to co se děje v jeho linií má být od začátku plné dobrodružství, alespoň mi přijde, že to autorka chtěla tak podat. Jenže bohužel ať dělám co dělám, tak to není žádný zázrak. Jeho linie je sice zajímavá, jenže je tam úplně zbytečný zvrat, který u mě prostě nevyvolal absolutně žádné emoce. Jako ono když ani samotného Lotha to příliš nezasáhlo, tak sakra jak to mám prožívat já? Jako pardon, ale přišlo mi to, že to docela plytké a ploché, stejně jako Loth první polovinu knihy, než se tak nějak probral a začal mít nějaký charakter.

Eadaz Zāla uq-Nāra, která od začátku vystupuje jako Ead Duryanová u královského dvoru, kde konvertovala na víru Šesti rytířských ctností. Sloužící jako komorná v horní královské domácnosti Sabran IX. z Inysu. Tady tohle je asi nejžalostnější linka ze všech. Kralovna Sabran je umanutá, paličatá a chová se jako fracek. Jako chápu, že tak byla vychována a pokud autorka zamýšlela, aby tak působila na čtenáře, tak gratuluji a povedlo se. Mě osobně části s Ead bavili nejméně právě kvůli Sabran a ne jen kvůli jejímu chování, ale taky, že bylo tak nějak jasné kam to spěje. Myslím si, že Ead sama o sobě, když byla mimo dvůr měla zajímavou dějovou linku a to jsem si fakt užívala, jenže jich bylo proti těm u dvoru prchavě málo.

Nicolas Roos je vyhoštěný na ostrov Orisima a to je prostě člověk, který při losování měl šťastnou ruku. Celým dějem proplouvá a občasně se na něj to štěstí prostě nalepí. Je to typ co sem tam tím, že něco pokazí pohne dějem, ale jinak kdyby jste ho nechali někde pohozeného, tak tam umře. Celou dobu jsem tak zcela nechápala proč je vypravěčem a docela by si asi vystačil jako vedlejší postava. Je pravda, že díky němu se člověk dozví zajímavé informace a sem tam nějak cvakne díl skládačky právě díky němu, viz Zlatá císařovna, ale jinak celkově mi přišel z těch charakterů asi nejmíň přejemný.

Tané je seiikinský sirotek a do ní jak postavy jsem vkládala největší naděje, které bohužel vyšuměly do prázdna. Od mala je cvičena k tomu, aby se z ní stala jedna z členů Nejvyšší námořní stráže a její sen je být dračí jezdkyně. Jenže, tahle postava je opět jak ty předchozí nedotažena a prostě ten charakter je jak přelévaná voda v misce. Autorka si ji naklání podle potřeby a tak se stejně chovala Tané. Je to teprve devatenáctiletá holka co proti ostatním vypravěčům je docela velký věkový rozdíl, ale nejde to moc poznat. Přišlo mi, že právě u ní věci co mě nejvíc zajímají jsou totálně přeskakované a tím pádem její linie mi přišla taková neúplná.

„Čtení je nebezpečná kratochvíle, “ prohodila Ead zlehka. Truyde se zamračila. „Dobíráte si mě.“ „Vůbec ne. V příbězích se skrývá velká síla.“

Nechci tímhle říct, že všichni čtyři vypravěči jsou úplně na nic i když to tak možná vyznělo. Každý z nich má svoje pozitiva a autorka celkově děj knihy podává svým skvělým stylem psaní, jenže děj u toho kulhá za stylem tak tři metry daleko a za sebou táhne na provazu postavy, které se rozhodnou ke konci knihy vstát a nějak ten děj konečně táhnout. Nejvíc mi tam překáželi právě ty prázdné zajimavé místa. Já chápu, že je to velké časové rozpětí natěsnáno na nějakých 800 stran, ale každá postava si podle mě zasloužila víc prostoru a z těch útržků, co nám byli v první půlce podané mi to nepřišlo moc dobré.

Celkový svět je ale něco, co si zaslouží hlubokou poklonu, když přivřu oko nad tou nedotažeností. Je to místo z kterého prostě chcete vědět víc, vidět víc. Autorka zapracovala na historii světa kterou má teda skvěle vymazlenou a zvrat ke konci knihy je fantastický, bohužel symbolicky zabitý očekávanou epickou bitvou, která je zahrnuta do pár stan. Vážně to nemohlo být o něco epickejší?

To je problém příběhů, dítě moje. Pravdu, která v nich je obsažena, nelze zvážit a vyčíslit.

Převorství u pomerančovníku je možná jedno z nejzajímavějších míst v knize, ale opět musím uznat, že má některé chvíle nad kterými jsem musela přemýšlet. Tak za prvé je to sesterstvo, kde vládne matriarchát a doslovně v knize je zmíněno, že muže mají jen na věci kolem domu, jako úklid, vaření a tak. Jenže mají jako velvyslance chlapa. A já si říkala úplně jako proč to? Já chápu, že teď je všechno strašně genderově, rasově a nevím jak vyvážené a celkově ta kniha je teplejší než moje topení puštěné v zimě na plno, ale nemám ráda když to na mě působí uměle.

Celkově ta romantická linka mi tam přišla zbytečná. Já vím, že sex k velké části fantasy patří, ale pokud tam má smysl, tak dobře. Nejsem typ puritána, ale prostě mám ráda, když ty erotické scény mají svůj význam. Protože kdybych chtěla erotiku, tak prostě si vezmu něco z erotické literatury a ne fantasy. Velice doufám, že mě jak bisexuálku někdo pak nařkne, že jsem homofobní, ale jako tohle mi celé přišlo jako jedno velké fópá. Bud je něco matriarchát nebo není. Proč to uzpůsobovat aby se to líbilo a zavděčil všem?

Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. - ZJEVENÍ JANOVO 20

Krásná oranžová obálka nám ukazuje, že v příběhu půjde o draky, ale kam zmizeli? Haló draci? Jste tam? Nemůžu říct, že tam vůbec nebyli, ale když se na to zpětně podívám, tak je to o tom, že přišli pozdravit do děje, aby si člověk mohl odškrtnout, že tam byli. Jako v příběhu jsou draci, wyrmové, wyverling, wyvern, olbřímí západní draci, východní draci… To si člověk řekne, že to je docela dost druhů draků a skoro draků.

Východní draci aneb draci, které uctívá východ jako božství vypadají jako čínští a létají za pomoci perly nad hlavou. Olbřimí západní draci, jo to jsou ti zlý, vypadají zas jak “evropští draci” ale jsou to také wyvernové nebo wyrmové, podle toho kdo o nich mluví. Wywerling je malý drak, ale zase vzhledově klasický.

Zorientovat v tomhle je zapotřebí slovník a znát východ vs západ. Protože lidi ze západu budou “božským” východním drakům stejně říkat wyrmové. A to jsem vám tady nenapsala o tom, že wyrmové se křížili a vznikli z toho další věci jako kokatice. Je to wyrven (drak) zkřížený s ptákem.

Pokud tady po tomhle máte před očima velké WTF, tak se nedivím. Povím vám, ale zásadní informaci. Ti draci, jako ti velký východní (čínský) a západní (evropský) umí mluvit a jsou inteligentní. Teda nejspíš. Já čekala, že když má být Tané dračí jezdkyně, že tam bude, alespoň pár smysluplných rozhovorů, ale její dračice, ctihodná Nayimathun se pořádně ani nedostala k slovu.

Takže lidi je uctívají, ale já jako čtenář nejsem přesvědčená o tom, že by byli nějak extrémně inteligentní, však o velké většině toho, že hlavní záporák povstane (není to spoiler, děje se to v každé knize!) věděli a vlastně jen čekali na to až jim lidi řeknou, běžte bojovat. Pardon, ale od tisícileté bytosti jsem čekala víc.

Olbřimí zapadní draci to je kategorie sama o sobě. Velká pětka mocných draků, která vznikla z Hory děsu (ahoj Tolkiene), pod taktovkou Bezejmenného (Ahoj Rowlingová), který je největší hrozba celého příběhu. Všichni se bojí, že povstane, že zničí celý svět na popel i se svými přisluhovači na W. Jeden z nich co dostal víc prostoru byl práve Frýdel. Teda prostoru, párkrát zařval na královnu a čau. Prostě odletěl.

Na to, že to měl být svět, kde v jedné části žijí draci v harmonii s lidmi a druhou část světa jiná parta ničí, snaží se je zotročit, vyhladit a nevím co, tak si myslím, že autorka si mohla vic lámat hlavu nad tím, jak vypadá inteligentní bytost. Všechno kolem draků mi přijde neúplné a nedotažené. Jako je skvělé, že se rozmnožili téměř s každým živočichem a vznikli z toho další druhy, ale bohužel tady platí, že kvalita je lepší než kvantita.

wyverling: mladý nebo malý wyvern

wyvern: dvounohé okřídlené dračí stvoření; podobně jako olbřímí západní draci pochází z Hory děsu; Fýredel wywerny zkřížil s řadou zvířat, čímž vznikli pozemští bojovníci Dračí armády, například kokatrice;život každého wywerna závisí na existenci jednoho konkrétního olbřímího západního draka; pokud ten zahyne, vyhasne i oheň jeho wyverna a všech potomků z tohoto wyverna zrozených

Knihu hodnotím jak lehký nadprůměr díky tomu světu. Bohužel postavy mě dostatečně neohromily a ani jsem si k nim vybudovala žádný vztah, přesto že jsem na to měla přes 800 stran. V závěru jsem přišla na to, že jsou věci na které tam byli jen narážky nebo byli vzaté jen okrajově a mě zajímaly mnohem více než aktuální dění. 

Celkově mi přijde, že autorka se snažila aby z toho vzniklo něco epického, ale bohužel vážně mi to přijde jako úplný začátek. Věřím tomu, že tenhle příběh by si zasloužil mnohem více prostoru, aby nebyl tak uspěchaný a jen by ho to ucelilo. Jsou části, které si zasloužili víc protáhnout, víc potrápit postavy, dát nám víc informací, víc možností si udělat vztah s postavami, protože když se to shrnu, tak jsou to čtyři postavy a každá cca dvě stě stran.

Vzhledem k tomu co vše se tam odehrálo mi to přijde strašně namačkané na sebe a přece jen fantasy by měli být i o pouti a o té symbolické cestě k vítězství. Tady mi to strašně chybělo a nepřišlo mi to úplně plynulé. Začátek byl komplikovaný a zahlcení informacemi, místy, osobnostmi, mrtvými osobnostmi a vším bylo šílené, ale naštěstí postupně se v tom dalo docela orientovat a to jsem člověk který nikdy nepoužívá slovník nebo rejstřík vyrazů, tady ho občas kvůli postavám bylo potřeba.

Susa dala všechno v sázku kvůli naplnění snu, který nebyl její. Takové přátelství člověka nepotká víckrát než jednou za život. Někdo ho nezažije vůbec

Sečteno a podtrženo to je kniha, která u mě kromě jednorázového přečtení nepochodí a pochybuji, že se k ní budu ještě někdy vracet. Lehký nadprůměr je to díky stylu psaní, rychle to ubíhalo a pozoruhodnému světu, ale pořád to má své prázdné místa a nedotažené charaktery, takže za mě to není úplná výhra. Možná je to tím, že jsem měla od toho tak vysoké očekávaní, ale bohužel i přesto si myslím, že to mělo dostat větší prostor, kde by se to víc rozepsalo a nebylo by to tak unáhlené a nepůsobilo by to jak koncept.

Věřím tomu, že kdyby se někdy autorka rozhodla udělat příběh z tohoto světa, tak si ho ráda přečtu. Svět má vážně kouzelný, plný neuvěřitelných bytostí o kterých si myslím, že je ještě mnoho k vyprávění. Tenhle konkretní příběh mi teda nesedl, ale snad v budoucnu se k tomu autorka rozhodne vrátit a víc to propracovat, klidně s někým novým nebo v historii. Pokud se tak stane, tak jsem ochotná se opět vydat ke stromu s pomeranči i když teď jsem ve fázi, že bych z nich radši dělala smoothie, než je uctívala.

Knižní fetišismus

Úchylek na světě existuje obrovské množství, nejsem sexuolog, nejsem psycholog, přesto jsem se rozhodla říct k tomuto tématu pár slov. Proč? Protože knižní svět má docela dost úchylek, a v komunitě se v nich navzájem často podporujeme. Jestli je to doslovně úchylka, vášeň pro něco nebo jen nadšení, to už musíte posoudit sami. Proč bych vás vlastně měla soudit, když některými z nich sama trpím? Takže nejdu soudit. Jdeme se jim jen trochu kouknout na zoubek.

Bloguji aneb obehraná písnička

Přemýšlím kdy vůbec poprvé jsem se setkala se slovem bloger a celkově jak jsem se dostala k blogům. Nedávno totiž Sára z Divka.mezi.stranami rozjela projekt s tématem Měsíc bookstagramu, jenže já když nad tím přemýšlím, tak já jsem v tomhle namočená mnohem déle a několikrát.

Sláva nikdy nezestárne

Králové Wyldu

kniha od: Nicholas Eames

Série: Králové Wyldu 1.

Žánr: Literatura světová, Romány, Fantasy

Vydáno: 2019, Host

Orig. název: Kings of the Wyld, 2017

Počet stran: 520

Clay Cooper a jeho skupina kdysi bývali ti nejlepší z nejlepších — nejobávanější proslulí žoldnéři na této straně Heartwyldu.

Dny jejich slávy však již dávno pominuly. Každý z nich si šel svou cestou. Zestárli, ztloustli, opíjeli se, nebo všechno najednou. Najednou se však u Clayových dveří objeví jeho bývalý parťák Gabriel s prosbou o pomoc — aby se společně zúčastnili mise, ke které by se upsali jen ti nejstatečnější, nebo naopak ti nejhloupější.

Gabrielova dcera je uvězněna ve městě vzdáleném přes půl světa a obléhaném Heartwyldskou hordou. Nastal čas znovu svolat skupinu.

Fantasy knihy jsou buď o odvážných hrdinech, co zachraňují svět, skupinách, které jdou na dobrodružnou cestu nebo osamělých chlapech, kteří už se světem nechtějí mít nic společného. Hlavní hrdinové této knihy, před téměř dvaceti lety tvořili stejnou skupinu. Jmenovala se Sága a její členové zažívali všechno z výše zmíněného. Ale teď už se za dobrodružstvím, protože jsou v hrdinském důchodu.

Clay Cooper známý jako Pomaluručka je už doslova starý chlap, co chce mít svůj klid. Zapustil kořeny, má ženu a dceru. Vším ale zamíchá jeho kamarád a další člen Ságy, který ho dojde požádat o laskavost tak velkou, že by ho mohla stát život.

V příbězích se pochody odehrávaly bez popraskaných puchýřů, souboje meče bez hnisavých ran, které hrdinu zabijí ve spánku. Pokud je v příbězích zabit obr, s velkou ránou padne k zemi. Ve skutečnosti obr umírá stejně jako všechno ostatní - s řevem a výkaly.

Postupná procházka a mnohem častější útěk krajinou je skvěle popsaný a hlavně autorovy popisy mi dokonale sedli. Není to květnaté, ani táhlé jako Tolkien, ale přesně tak akorát aby si člověk dokázal představit jak asi vypadají svíticí netopýři nebo daévy, které se povahou dost podobají sukubám, ale mají křídla. Styl psaní není nic extrémně komplikovaný na to aby vám zamotal hlavu zkrátka nestačí, ale břitký humor, Clayův sarkasmus nebo typické špičkování mezi hrdiny je podané velice dobře a já se úpřimně smála.

Autor vytvořil impozantní, velký a funkční svět, který je nosnou páteří celého příběhu. Někomu možná bude připadat svět přehlcený a já sama jsem se také občas ztrácela, ale jen z jednoho jediného důvodu. Heartwyld - les kde ožívají nejhorší noční můry – je domovem tolika příšer, že ne vždy jsem si dokázala představit, o čem se mluví nebo jak daná potvora vypadá. Věřím tomu, že kdyby k této knize vyšel plnohodnotný bestiář, tak by překonal i Zaklínače

Samozřejmě, že místo jako tohle, kde je být za hrdinu plnohodnotná profese, je naplněné nejen příšerami, ale také mnoha artefakty. A právě z nich byly nejpozoruhodnější meče. Některé měly i svoji historii a ta byla trefně propojená i se samotným světem a ne jen random mýtem.

"Čas běží v kruhu. Historie je otáčející se kolo. Otáčí se a otáčí. Všechny nás semele na prach."

Samotné postavy nejsou typičtí hrdinové, které si člověk prostě zamiluje. Nevím úplně jak ten pocit popsat, jenže tyto postavy jsou tak uvěřitelně napsané, že vám přirostou k srdci a mrzí vás, že nemůžete někoho z nich mít za dědečka, který by vám večer u ohně povídal historky. Členové Ságy jsou už svým způsobem dědci a ve velké většině nevrlí, vulgární a občas i nalití. Velkou zábavou pro ně je, že i zbytku skupiny lupe v koleni, bolí je záda a už nemají tolik energie co v mladí. Na tohle docela často dojedou, hlavně v boji, ale vždy to vyváží zkušenostmi a problém vždy rychle vyřeší.

Příběh se ubírá nenásilným tempem a myslím si, že autor skvěle odhadl, kde se zdržet a kde to popohnat. Po dlouhé době se mi nestalo, že bych byla naštvaná, že autor něco odbyl příliš rychle, jak se někdy stane. Jde vážně poznat, že celá kniha, postavy, svět a dokonce mytologie je do detailu propracovaná a jen podtrhává myšlenku, která doprovází knihu

"Slávu nenajdete na trzích. Sláva není něco, co vám jen tak přistane v klíně. Musíte za ní jít a dobýt si ji. Musíte pro ni riskovat vše."

Sama o sobě po dočtení knihy můžu říct, že mi dala vše, co bylo potřeba. Ani méně ani více. Nečekala jsem od toho veliké epické bitvy a války, ale spíš něco klidnějšího, čehož se mi také dostalo, protože v jejich podaní to vážně klidnější bylo. Nevím, jestli je to právě kvůli věku postav, ale u tohoto příběhu si neříkám, že potřebuji další díl. Tedy ať nikoho nepletu. Potřebuji další díl z tohoto světa, ale už ne konkrétně tuhle partu. Dali ze sebe to nejlepší a těším se na příběhy mladší krve.